Mýtus číslo 2


"Oběť pachatele většinou nezná"

S tímto nesmyslem si, prosím, také dovolím nesouhlasit. Je to právě naopak. V drtivé většině případu totiž oběť pachatele zná. A bývá to zpravidla ten, od kterého bychom to čekali nejméně. Ten nejbližší. Co je na tom nejhorší, je fakt, že ti, co by nás měli chránit před těmi, kterých bychom se měli bát, nám sami ubližují. Ať už je to opravdu nejužší rodina, jako například otec, bratr, strýc, nebo i lidé, ve které máme jistou důvěru a bereme je jako někoho, na koho se v případě nouze můžme obrátit. Jsou jimi například kamarádi, trenéři nějakého kroužku, učitelé, či snad dokonce šéfové. Opravdu smutnou statistikou je, že oběti trestného činu, které na nich spáchali jejich blízcí, či dokonce známí, tuto zkušenost nehlásí z několika důvodů . Jedním z nich je strach z reakce okolí. Dcera je znásilněna svým otcem, ale stydí se to přiznat mámě. Pociťuje obavy z toho, že by jí nevěřila . Názorným příkladem nám může být televizní seriál Soukromé Pasti, konkrétně díl - tatínkova holčíčka. Pokud jde o znásilnění nadřízeným, většinou žena věc neohlásí proto, aby nepřišla o místo, bojí se veřejného pohoršení, v případě, že žena požádá o zvýšení platu, může ze strany nadřízeného dojít k neakceptovatelným návrhům. ,,Když se se mnou vyspíš, budeš mít lepší platm lepší pracovní místo" atd... Možná si říkáte, že slušná žena by na tohle nikdy nepřistoupila, jenže psychickému nátlak agresora se dá mnohdy jen těžko bránit. Ať už žena chce, nebo ne, násilník ji prostě donutí. Když nakonec k pohlavnímu styku dojde, neobejde se to bez výhružek typu : ,,Jestli to na mě řekneš, postarám se o to, aby si už nikdy nenašla práci. I když se mi to říká lehce, vím, že je to více než těžké, ale pokud se rozhodnete bojovat a oznámíte toto neakceptovatelné jednání, věřte mi, že to nebudete vy, kdo si nakonec bude muset shánět novou práci. Kapitola sama o sobě v tomto tématu , je znásilnění vlastním manželem. Některým to možná může přijít směšné, jinému nesmyslné, avšak pravda je taková, že se to stává častěji, než si vůbec dokážeme představit. Někteří muži mylně považují své ženy za majetky, se kterými si můžou dělat, co se jím zlíbí. Když mají chuť na sex, myslí si, že žena ji musí mít automaticky taky. Rádi používají slova jako : ,,Jsi moje žena, měla bys se mnou spát, nebo si začnu myslet, že máš jiného." Nebo ,,Buď mi koukej dát, nebo si najdu někoho lepšího." Ti opravdu masivní agresoři se nabourávají do ženina sebevědomí. Například uráží jejich vzhled, postavu...na základě slovního útoku se většinou žena podvolí. Získává dojem, že je k ničemu, a že může být vlastně ráda, že s ní partner pořád ještě zůstal. Dalším problémem znásilnění v partnerství, je dokazování. Když žena pohrozí svému partnerovi tím, že pokud ji znásilní, udá ho na policii, muž se pravděpodobně vytasí s argumentem, že to vlastně bude slovo proti slovu. Že jí nikdo neuvěří, protože nebude mít žádné viditelné důkazy. Oběť se většinou na základě toho stahuje do ulity až nakonec uvěří tomu, že jí opravdu nikdo neuvěří a tím pádem ani nepomůže. JAK TUTO SKUTEČNOST MŮŽE VIDĚT SPOLEČNOST : SEX ke vztahu neodmyslitelně patří a neměl by se tomu druhému odpírat. Jak to vidím já  : Ano, sex ke vztahu skutečně patří. Jenže pouze k vyzrálému vztahu plném lásky a pochopení. Pokud je ve vztahu někdo jenom proto, aby ukojil svoje sexuální touhy, nikam to nepovede. Žena totiž není robot bez emocí a citů. Je to rovnocenná partnerka, která má právo odmítnout. A pokud je její partner chápavý a společností nezkažený, bude to respektovat. Příklad : Znásilněná žena se svěří se svým traumatem manželovi. Ten ji navrhne, aby vyhledala odbornou pomoc. Když žena absolvuje několika týdenní terapii, manžel se domnívá, že se tímto krokem vrátí všechno do normálních kolejí...jenže...opak je pravdou... BACHA ! Znásilnění je něco, s čím se člověk nemusí vyrovnat třeba celý život (ale samozřejmě může) oběť tedy nemůže přirovnávat například k automobilu, který dáme do servisu a vrátí se opravený...žena je křehká bytost, která k aspoň částečnému smíření potřebuje moře a moře času. Je normální, že se jí otřesný zážitek vrací a bojí se jakéhokoli kontaktu. Pokud ji partner přesto k sexu nutí, není o nic lepší než ten, který jí ublížil ! ZAPAMATUJTE SI : Znásilnění je znásilnění, ať  už se odehrává v parku, v MHD a nebo ve vaší posteli. ¨  Jak už jsem jednou řekla, aby se z běžného sexu nestal trestný čin, NESMÍ v něm chybět prvek svobodné vůle ! V jedné odborné knize jsem se dočetla, že celých 20 % obětí svých psychotraumat uvádí svoji rodinu . Což mě vede k zamyšlení...když už se člověk odevzdá do rukou policejního orgánu a nenajde tam pochopení, a nenajde ho třeba ani u odborníků , například psychiatrů, psychologů, spoléhá na to, že mu třeba pomůže jeho vlastní rodina. Jenže co když právě ti, co nás mají chránit, jsou těmi, kdo nám ubližují ? I když se o tom moc nemluví, tyto případy existují . Oběť dlouho přichází do styku s agresorem. Násilí se často opakuje, oběť se bojí svěřit blízkému okolí, ať už z obavy z nedůvěry , tutlání, či popírání (v naší rodině se tohle stát prostě nemohlo), bagatelizace nebo dokonce strach z toho, že bude osočována ze spoluviny. Existují i případy, kde se dělá, že se nevidí, co se děje. Názorně to můžeme vidět v televizním pořádu Soukromé Pasti , příběh : Tatínkova holčička https://zavislak.to/serial/soukrome-pasti/s01e07 V případě, že je oběť ještě dítě, situace bývá mnohem horší, protože si často neumí říct o pomoc, má strach, který dokáže paralyzovat, co hůř, jsou známy i případy, kdy dítě je přesvědčováno o lži, že to, co se mu děje, je normální. To je zase mýtus sám pro sebe, takže se k tomu vrátím až později...


Ublížil Vám někdy kamarád, a vy jste se rozhodli, že to nenahlásíte právě pro ten fakt, že to byl KAMARÁD ? Snažíte se uchlácholit tím, že on to ,,tak nemyslel ?" Faktem ale zůstává, že kamarádem přestal být ve chvíli, kdy Vám ublížil...

CO ŘÍCT ZÁVĚREM ? Nechci, aby to vypadalo, že znásilnění neznámým pachatelem se takřka nestávají, to vůbec ne. Sama znám někoho, kdo si toto utrpení prožil právě tímto způsobem. Chci jen uvést na pravou míru, že ačkoli se to nezdá, případů, kde oběť pachatele nezná, je podstatně méně, než případů, kdy je oběť s pachatelem v téměř každodenním kontaktu.

11 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mýtus č. 1

"Sadomasochisticky zaměřená žena si nese menší trauma ze znásilnění" Je to docela dlouho a přece ne tak dávno, co na pultech českých knihkupectví přistála první vlna bestselleru ,,Padesát odstínů šedi

35 největších mýtu, které se chystám postupně vyvrátit

1. Sadomasochisticky zaměřená žena si nese minimální trauma ze znásilnění 2. Oběť útočníka většinou nezná 3. Šla pozdě večer, sama, temnou uličkou 4. Měla vyzývavý make - up, oblečení 5. Kdyby to hned